Chtít se vznést a letět jako pták, zírat z okna a představovat si smrt. Přesvědčovat lidi o své pravdě z čistého přesvědčení že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Uvědomit si že tvá pravda není ta nejideálnější, měnit proto názor a vidět vítězoslavné úšklebky na rtech, vědět ale žes udělala správnou věc.
Začala sem psát svou povídku do soutěže, začátek je dost abstraktní (něco jako první odstavec, vyjádření pocitů) ale asi nakonec změním téma... bude to o sebevraždě ale ne z důvodu smrti blízkého člověka, bude z důvodu nesnesitelnosti života, z víry v nesmyslnost bytí ... no možná to tam nakonec ani nepošlu, kdo ví...
Dneska sem se zase úspěšně vyhnula referátu o Titaniku... musím ho na zítra předělat, neboť to co sem chtěla přečíst (respektive přednést), bylo fakt slabý, bída s nouzí, trapas... no navíc já mám referát jen o tom filmu (který se mi vůbec nelíbil, neustále sem to přetáčela ... nudila sem se), spolužačka měla referát o opravdovým Titaniku a já mám ten film, problém je v tom že ta spolužačka to měla na půl hodiny a já tam teď se svým dvouminutovým povídáním přijít nemůžu... nechci zklamat i tu poslední učitelku která mě má ještě ráda... na angličtině mi docela záleží.
Protože sem asi duší hippík :D
Protože i přes ten oheň v textu, umí mě naprosto uklidnit.
"Snažme se žít tak, aby naší smrti litoval i majitel pohřebního ústavu."
Ve čtvrtek a v pátek jsem nešla do školy, byla sem nemocná... nudila sem se a tak když už mě nebavilo koukat se na další film a neměla sem co číst, šla sem se podívat na net.
Nic sem nehledala jen sem si tak projížděla blogy a klikala na odkazy buď někde v článcích nebo prostě v komentářích a najednou sem se dostala do sítě blogů, které byly úplně na chlup stejné a nešlo se z nich dostat pryč, bylo jich tolik.... hádejte o čem byly.
Byla to komunita holek které na blog píší své jídelníčky, nadávají si do hus za to že snědly jednu sušenku navíc a ostatní je utěšují způsobem že když si dají navíc dvakrát za sebou cvičební pásmo nějaký hollywoodský super cvičitelky, bude to v pořádku.
Myslím že na to většina z vás už někdy narazila. Je to totiž poslední dobou dost rozšířené a ze spousty mladých holek se díky tomuhle fenoménu stávají anorektičky.
"To je hrozné" říkala sem si když sem to poprvé asi před rokem viděla, a chtěla sem té holce napsat že je blázen a že by měla začít jíst. Když sem ale rozklikla to okno k vyplnění komentáře, v očekávání že tam najdu několik komentářů o tom jak je anorexie hrozná nemoc úplně sem se lekla. Bylo tam asi dvacet komentářů od holek které jí podporovaly a říkaly jí že za pár týdnů už jí bude na celý den stačit jen jedno jablko a tři litry vody.
Došlo mi že pokoušet se je přesvědčit že dělají špatnou věc, by bylo zbytečné a že dokud alespoň úmyslně nespějí k anorexii a píšou na ty své blogy že 'anorektičky rozhodně nejsou!' tak je to ještě jakž takž v pohodě... když sem ale včera v záhlaví jednoho z těch blogů našla nápis "Anorexia is not diet but a lifestyle..." (= "Anorexie není dieta ale životní styl") chtělo se mi zvracet, situace na většině z těch blogů totiž pokročila tak daleko že se rozlišují na PRO ANA a PRO MIA, a berou to tak, že anorexie a hladovění jim naprosto vyhovuje, jako svoje vzory berou baletky a modelky a nezastaví se před ničím.
Jaroslav Seifert ze sbírky 'Jablko z klína' (1933)
Mám Seiferta ráda a i když sem jeden čas nemohla přenést přes srdce že to byl komunista pochopila sem potom že to v té době bral jako jedinou možnost...tehdy to tak asi prostě vypadalo. Pak už snad vystřízlivěl.
Uklidňují mě jeho krásné, jakoby s lehkostí napsané verše a zdánlivá jednoduchost, neskrývaná pointa. Zároveň si v něm i náročnější čtenář najde svoje a i jeho čtenářské buňky jsou složitostí myšlenky (snad) uspokojeny.Líbí se mi že i přes to že se neuchýlil k volnému verši, jsou jeho básně hodny dlouhého přemýšlení a jsem hrdá že to byl Čech a mohu si tak jeho dílo vychutnávat v originále, což o většině mých oblíbených básníků říci nelze.
Dnes končí prázdniny a i přes to že jsem toho měla naplánovaného mnohem víc než jsem nakonec stihla jsem si je docela užila, jediné co mě hodně štve je, že hezky je až dneska, zrovna v den kdy musím sedět doma a zabývat se hrůznými slohy a projekty do školy....asi to moc hrotim.
Uvědomuju si tíživou skutečnost že naprosto netušim co bych chtěla v životě dělat, baví mě psát, ale upřímně nevím jestli by mě bavilo JEN psát, navíc kolik lidí se v dnešní době uživí jen psaním? kolik z tisíce? 0,2 člověka? nevím a asi to ani nechci vědět, možná že se chci utopit ve vlastní nevědomosti, nevědomosti o životě a o tom co bych podle mnohých měla dávno znát, 'o tom jak to chodí' du zvracet...(nebo radši ne)
Ve středu, když nám začaly prázdniny, jela jsem do Prahy, hlídat svoje malé sestřenice Emu a Ninu. Jelikož sem tam samozřejmě spala, po odvedení malých blonďatých slečen do školky jsem měla celý čtvrtek volno v Praze. Rozhodla sem se že domů pojedu ve čtyři dvacet a že si tedy nějak rozumně užiju Prahu.
Odjela sem tedy z Dejvic na Václavák a z Václaváku sem šla dolů, kde mě do očí uhodil ten trojpatrový kolos zvaný New Yorker, kde sem se zařekla že si nikdy nekoupím ani ponožky, nějaký dívčí/dilinovský pud mi nakázal vkročit do onoho domu hrůzy a já s překvapením zjistila že to není tak hrůzné jak sem se obávala a zakoupila sem si hvězdičkovatý šátek který bych nikdy netipla na New Yorker (ani nevíte jak sem doufala že tam uvnitř nepotkám žádnou známou tvář :D). Prošla sem se po příkopech a pak sem přišla k Palladiu do kterého sem zalezla a prošla si všechny mě známé i neznámé 'šopy'. Potom sem odjela na Anděl a hodinu seděla v tamějším (v tomhle slově budu stejně vždycky psát mně, ještě že mě to tady tak chytře opravuje) KFC a psala do svého Papelote bloku.
Výsledek dne v obchodech: koupila sem si dvě trička, šátek a tašku a pak hořce litovala v knihkupectví když sem si už nemohla koupit čerstvě přeložený čtvrtý díl odkazu dračích jezdců (ano čtu odkaz dračích jezdců). Ale nakonec sem si to i užila, možná že jednou za čas člověku takhle povrchně /u téhle věty se autorka zhroutila smíchy ze židle/ strávený čas udělá dobře. (Celej tenhle odstavec zní strašně snobsky... jak by řekla moje matka- 'jsi moc kritická')
Dneska sme byli v táboře tetiným novým autem a já si na sebe vzala své nové tričko (zastřelte mě někdo, stává se ze mě parodie na fashion bloggerku) a cítila se neuvěřitelně rockově :D (pochopíte až ho uvidíte, ANO! já ho pro vás i VYFOTILA!!!!) /autorka zase spadla ze židle/. Oblečení mě už nezajímalo, důležitý byl jeden jediný obchod - obchod s výtvarnými potřebami 'u Tukana' u kterýho bych se nejradši zadlužila takovym způsobem že to hezký neni, jen kdybych získala všechny ty nádherný věci, voní to tam terpentinem a je to tam dřevěný a krásný :D. Maminka se asi zadlužila za mě a koupila mi terpentin (takže konečně vim jak voní), desku potaženou jakousi látkou (na malování) a plátěnou tašku (krémové barvy, když už sme u té módy). Z tohohle vyplývá že konečně vytáhnu svou sadu olejových barev, co sem dostala k vánocům....
pro dnešek dost o mě :)
takovýhle vlasy budu jednou mít :D
no není nádherný ? :D
ehm...
Protože, nejsem jejich velkej fanda ale tahle se jim fakt povedla.
1. 4. 2012
Sobotu a neděli jsem strávila v příjemném odéru docházejícího krému na ruce a v touze prodloužit víkend tak o šest dní :D ještě že budou velikonoce, pojedu do prahy, kde budu hlídat své malé sestřenky, humor :D. Potom tam možná zůstanu a pudu do kina nebo se podívám po normálních černejch, úzkejch kalhotách :)... nevim, budu zas jednou pánem svého času.
To mi připomíná že se před týdnem měnil čas... nevim jak vy ale já z toho byla celkem zmatená, neboť sem zjistila že není krásných pět ale hnusných šest hodin večer...
Taky sem se s kámoškou dohodla že už nikdy nebudem míchat brusinkový frisco, velké množství 'koly s rumem' a cosi neidentifikovatelného co měla bejt zelená, ale obraťme list.
Na včerejší zkoušce sem přišla na to že ty dívky co tam se mnou chodí mám asi fakt dost ráda a že asi seru na všecky píči ve škole, hurá do divadla. Dohodli sme se se že k divadelnímu programu (až budem tu naší slavnou hru taky jednou hrát) budeme přidávat kapesník, protože je to opravdu velký drama... :D dokonce je tam i sebevražda.
Ta sebevražda mi připomíná mou povídku, nad kterou sem přemýšlela dost urputně, přemýšlela sem o důvodu sebevraždy mé budoucí hlavní postavy napadly mě dvě : 1.smrt blízkého člověka, v tomto případě sem myslela spíš příbuzný - matka, nebo třeba dvojče a 2.že bych to mohla skombinovat s tou homosexualitou o který sem tady psala. Asi sem skrytej psychicky narušenej homosexuál :D.
Prostě protože ten text je úžasnej a asi tíhnu a na složitý rockový balady teď fakt nemám náladu a energii.
