je to sport....

Dýl sem tady opět nebyla, dělo se toho teď mnoho, například sme se částečně rozhádali s mou 'super nejlepší kamarádkou' o které sem tu už jednou psala. Taky se teď děsně řeší taneční a mě to hrozně dere protože : 1.nemám s kým jít. 2.nechci tam jít. 3.musim tam jít.
No o tanečních určitě ještě z mé strany pár řádků padne... uvidíte.

Dneska byl v muzeu takovej vánoční velikonoční trh a já tam byla s devíti lidma za naší školu :D skládala sem origami a prodala sem toho z nás nejvíc neboť sem na každého příchozího hned řvala ".... kupte si origami za pět korun!" lidi ze mě byli fakt nadšený ale většinou koupili :D možná to trochu nerada přiznávám ale byla to s tou mojí třídou docela i sranda, ale jen docela :)....

Dneska sem se bavila s tátou o politice, přemýšlela jsem jak to udělat aby vypadly ty zlý podplacený tlustý svině a přišli tam normální chytrý lidi. Tatínka napadlo že bysme vůbec nemuseli chodit k volbám. Nemyslím naší rodinu nebo vesnici, ale všechny, VŠECHNY lidi který by tam mohli jít.
Vím moc dobře že je to nemožný ale představte si ten humbuk :D to by byla pořádná demonstrace :).....

Je to zvláštní ale moc toužim napsat do tý literární soutěže na volný téma, mám na to měsíc ale nemám námět. Napadlo mě že bych tam mohla poslat nějakou parodii ale nevim na co. Pak mě nevim proč napadlo napsat o sebevraždě nějaký psychicky narušený osoby nebo jen o smrti blízké osoby, protože je to sice hrozně depresivní a smutný, psalo by se o tom ale dobře- je to hodně emotivní. Taky sem uvažovala nad možností napsat něco o homosexuálech ale kdyby byl v porotě nějakej fanatik, nelíbilo by se mu to :/ a pak.... nevim. Nic, prázdno. Psali sme teď zase čtvrtletní slohovku a já psala na téma 'konec života'- úvaha. To docela šlo :D

Dělám absolventskou práci ve výtvarce a dlouho sem nevěděla co na ní mám dělat (jakej námět díla), naštěstí mě to osvítilo. Dělali jsem v rámci projektu 'budovy kolem nás' (nebo tak nějak) návrh hnusnejch komunistickejch budov v našem okolí tak, jak bysme chtěli aby vypadaly. Je to humorný a moc mě to baví, hlavně teda výroba modelu budovy, to je hodně zajímavý :D.

Zejtra je ještě od devíti do dvanácti ten trh ale du tam jen od jedenácti do konce => (matematické znamínko z toho vyplývá) mám zkoušku divadla na kterou se fakt těšim i když neumim druhý dějství :D

Toť vše :).

Protože sem vůbec netušila že kromě fanartu a psané fanfiction tvorby existují i 'fansongy' a protože se mi tenhle (v porovnání s tím co sem čekala za hrůzu po poslechu písně o sestrách blackových) 'fansong' i docela líbí. 

To víte moje nejoblíbenější postava.

P.S. Jsem magor do Harryho Pottera, vyrostla sem na něm, filmy nemusim ....filmaři to zkazili.

P.P.S. asi si udělám dračí knihu :D

Skřítek a sluníčko.

Naštěstí už mám recitační soutěž za sebou (bez postupu samozřejmě) a teď se můžu soustředit na jiný věci... třeba na divadlo, na psaní a na školu. To poslední sem myslela smrtelně vážně! Možná že je to jen nezvyk ale ty dvě trojky co sem dostala na vízo a průměry který mi z některých předmětů vycházej mě nutí k mlácení hlavou o zeď... ne nebudu jaderný fyzik ani ubohý, chudý učitel matematiky a proto matiku ani fyziku potřebovat nebudu, nedostanu se ale na vejšku jestli bude povinná matura z matiky a já jí neudělám že?! (Nejsem na tom zas tak špatně jak to asi vypadá ale nejsem na tom upřímně ani nijak hvězdně.)
Takže sem si pod návalem školní snahy udělala úkol z němčiny, aneb odporný překlad naprosto nesmyslného textu o práci jisté paní, která umí faxovat, i když se faxy skoro nepoužívaj (to tam ale nebylo...asi nás prostě potřebovali naučit slovo fax které je jednoduše Fax :/ ten jazyk nechápu)

Dneska po škole sem byla na tréninku (hraju floorball) a dostalo se mi naprosto nevídané pochvaly od spolužáka, který taky hraje a kterého sem bránila. Ten kluk hraje samozřejmě v klučičím družstvu ale protože nás bylo málo hrál s náma. Nechci řešit pochvalu, chci řešit kluka. Vždycky sem měla pocit že je to kluk co sou mu úplně jedno nějaký namyšlený fotbalisti (hraje se mnou mimochodem i na piáno) a všelijaký klučičí nedostatky postrádá, že je to zkrátka skvělej kámoš. Ale dneska (tak jako už několikrát) se ukázal můj velký omyl, ten kluk s námi totiž hraje jen aby si dokázal že to umí. Je moc smutný že si musí něco dokazovat a je to o dost smutnější že si to dokazuje přes nás (čti: 'přes náš ubohý pseudotým'). Nechal se dokonce přemlouvat aby s námi dneska hrál, což byla sranda, věděl totiž že musí hrát- jinak bysme hráli tři na čtyři, tak šel druhému týmu pro dresy ale že hrát nebude, dresy přinesl čtyři (i když byly potřeba jen tři že!?)  a sedl si na lavičku. Holky ho vážně prosily až nakonec náš guru svolil... je to zajímavej kluk.
Ani nevíte jakou jsem měla radost když sme je porazily.

Naše drahá třídní nám oznámila že je vyhlášená literární soutěž která trvá do 30.dubna a že není tématicky omezená. Jediné omezení je : poezie - max. 4 básně a povídky- max 5 listů A4.
Chtěla bych se zapojit, měla bych aspoň záminku něco napsat ale vůbec nic mě nenapadá, kdybyste měly někdo nějakej super filosofickej námět na povídku a chtěly byste se podělit budu nadšením padat ze židle.

Protože je nejlepší ze všech, vyrovná se tomu jen soundtrack z 2. části sedmého dílu, a to jen trochu:)

Pokud se chcete zasmát zavítejte na Krásná.cz já to udělala a už je po depresích... spolehlivě rozesmějí hlavně ta 'hrozně důležitá témata' :D.

Jarní epištola básníku pesimistovi.

Recitační soutěž je zlo...

Mám ráda poezii, opravdu mám, ale když vás nutěj předstoupit před porotu a  zarecitovat je mi to už milé méně. Nechtěla sem tam jít, vlastně jsem sama sobě slíbila že tam letos nepůjdu, je to dobrovolné říkala sem si... nikdo mě nebude nutit... JAK NAIVNÍ JSEM BYLA... ne jen že mě sprostě donutili jít na recitační soutěž, ještě mi to oznámí dva dny předem a usmívají se na mě. Jenom proto že hraju trochu divadlo nejsem stroj na učení textů. Dost sranda je v tý škole.

Předělávali nám fyzikárnu, což je dobrý, už si tam aspoň nepřipadám jak vetřelec z dvacátého-prvního století, ale dost mě štve že tam máme lavice po třech... to znamená že jsou jen dvě řady lavic, prostřední řada se rozdělí a... to je ten problém, neboť sedim v prostřední řadě a teď mě donutili sedět s tou největší pí*ou z celé naší třídy... Ha Ha Ha, sranda což? ale co už, je mi to fuk, stejně sem celou hodinu duchem nepřítomna :D 

Dneska o němčině (když mi hlavou vrtalo jak někdo mohl vymyslet tak nechutnej jazyk) mě napadlo že vlastně nemám z té své drahé třídy asi nikoho kromě dvou lidí ráda. Všichni ostatní mi šíleně lezou na nervy a opravdu nevím jak to další 4 roky vydržím, příští rok mě čeká lyžák (aneb ztrapněme koho můžem, vyškrábejme si navzájem oči a nakonec skočme v hromadné štvanici z lanovky), potom asi zájezd do itálie, spousta výletů, nakonec v oktávě maturák, poslední zvonění... bude to fakt humorné. Jako vždy.

Nemám na společné akce se třídou dobré vzpomínky, vždy sem byla na straně utlačovaných, přičemž z utlačovaných se nakonec vyklubaly ještě větší svině než z ostatních a podkoply mě většinou nejhorším možným způsobem, nakonec mi ale vždycky někdo brečel na rameni a mě ho bylo líto. 

Já na rameni nikdy nikomu nebrečela (pokud nepočítám velké primové fiasko s chatkama).

Já brečím vždycky sama.

Protože je NAŠE, tedy měla být.

To barevný pozadí mi má namluvit že se nic neděje víš?

Zase neděle.

Nemám ráda neděle. Nemám je ráda víc než pondělky, neděle totiž znamená konec víkendu a to se mi nelíbí.
Teď zním jako nějaká pomatená dilina odpusťte prosím ale já naprosto netušim, co budu dělat zejtra v tom komunistickým ústavu kterýmu taky lidi říkaj škola. Tejden nicnedělání je za mnou a já bych si dala ještě jeden.... nebo dva, klidně i tři fakt by mi to nevadilo... :D.
Ano odpočinula sem si, ano dodělala jsem některý důležitý věci a hrála i trochu na klavír... takže to byl celkem plodný týden. MĚ SE TAM ZEJTRA NECHCE... DO MOJÍ MALÉ VŠEDNÍ REALNÉ HNUSNÉ KONZUMNÍ SPOLEČNOSTI ZVANÉ : 'MOJI DRAZÍ SPOLUŽÁCI'
ne... stop! musim se vzchopit :D fakt se ze mě stává dilina...

Viděla sem dva filmy (už zase sem ve slově viděla málem napsala Y.. a to mám prej z češtiny jedničky... :D)... První byl 'Koralína a svět za tajnými dveřmi' tenhle film sem chtěla vidět už hrozně dlouho,se svojí bývalou 'nejlepší' kámarádkou sme na to šli dokonce do našeho komunistického kina... bohužel nepromítali, přišli sme jen my dvě :/ (to víte, jakmile to není 'slunce seno jahody' tak se to u nás nechytne...), takže sem se na to konečně koukla a byla sem nesmírně příjemně překvapena, na to že to je film pro děti a animák k tomu, je to docela strašidelný (jen trochu ale víc než byste u takovýho filmu čekaly) a děj je dobře vymyšlenej a rychle to ubíhá, ale přeci jen JE to pro děti :D.
Druhý film byl 'Mary a Max' a i když je animák i tohle, neřekla bych že by se líbil malým dětem, řeknu k tomu už jen že jestli je to opravdu podle skutečné události, je ten náš svět opravdu divný místo.... rozhodně doporučuju :)...

Tady je pár fotek z prázdnin:

myslim že to nepotřebuje komentář...  

...stejně jako tohle ↓

Konec konce najdete na konci konce.

Je zvláštní že včera když jsem článek již napsala, měla jsem kdoví proč chuť napsat článek další. Dnes se mi do toho ale vůbec nechtělo a tak ho píšu až teď, rozhodla sem se totiž že se budu snažit dělat věci pravidelně a dodělávat různé moje "projekty" (říkejme těm načatým blbostem jako třeba rozepsaná povídka, nebo rozšitá taška tak vzešeně - projekty) dodělávat do konce, jinak to nepude...totiž já trpím chronickým nedokončováním věcí, utíkám od jednoho k druhému a pak na to doplácím, většinou docela tvrdě...

Nevím jestli ste si všimly jak to všechno letí, všechno... řekla bych že škola před chvílí začala a už bude další čtvrtletí (což mi připomíná že bych měla zamakat) nedávno mi bylo deset, pamatuju si jako dnes jak jsem šla dělat přijímačky na gympl, všechno tam pro mě bylo tak nové, neokoukané... pak jsem stála před tou komunistickou budovou a hledala na  tom prokletém cáru papíru svoje číslo - 516 (ne nebylo tam 500 lidí... vlastně ani nevim proč to byly tak vysoký čísla) a našla sem ho... v ten moment, v ten jeden moment sem byla snad doopravdy šťastná. Desetiletá, šťastná budoucí studentka osmiletého gymnázia, kolem které stáli její budoucí spolužáci a ona si to ani neuvědomovala. Byl duben a v červenci, (přesněji 2. července 2008) sem stála na letišti ve Frankfurtu a se svou neohroženou kamarádkou J., klukama O. a V. a vedoucí K. sme nastupovali do letadla směr Kanada....jo ten měsíc potom byl super... víte tábor je dobrej ale nemáte ani zdání jak skvělej je tábor v zahraničí s lidma z cizích zemí, kdy prostě musíte mluvit anglicky i kdybyste nechtěly (a že mě se nechtělo)... ale svoje ovoce to přinese věřte mi, doteď sem v angličtině nejlepší ve třídě... ale to je vedlejší a vychloubání nemám ráda zfackujte mě někdo...
A teď tady sedím čtrnáctiletá a přesto pořád na stejném bodě.... jak ráda bych se vrátila do svého věku deseti let, jak ráda bych si zopakovala letní tábor v kanadě a taky adapťák našeho gymplu a udělala tolik věcí jinak... ale tím se nemá smysl zaobírat co?

Kam se podělo to "budeme přátelé na celý život" kam se poděl Mirek Dušín a ostatní? Dobře, teď vážně ... Mirkovi jsem se vždycky vysmívala a Červenáčka sem nenáviděla ale... jejich přístup a zodpovědnost k životu všude okolo sebe postrádám, jejich spolehlivost a věrnost v přátelství a především PŘEDEVŠÍM čest a obrovskou hrdost... potřebuju vědět že opravdoví, praví přátelé na celý život opravdu existují...

Potřebuju obejmout jinak uschnu.

A co na to Jan Tleskač?

Protože JE to sice sra*ka ale na deprese nejlepší.... 

prázdninově

Mám zasloužené jarní prázdniny, konečně!

Opravdu si pamatuju jak mi byl dřív ten týden málo a teď bych nejradši líbala nohy všem potentátům co se podíleli na zavedení tohohle týdeního nicnedělání. Dobře, mám samozřejmě naplánovanejch spoustu aktivit ale na prázdninách je dobrý to, že tě nehoní pocit že něco nestíháš, na všechno je (zdá se) dost času.

Takže sem vyspalá a dobře naložená, připravená na těch šest dní co mi ještě zbývají... jak já miluju prázdniny.

Musím se zmínit o naší nové divadelní hře. Totiž, možná sem se tu již zmiňovala o tom, že působím v jistém divadelním/loutko-hereckém spolku a že je tak trochu nečinný. Vysvětlim to takhle: když mi bylo pět, moje mamka se podílela na založení takové herecké skupiny pro děti, postupem času se rozrůstala a generace mých spolužáků (jen ti jaksepatří inteligentní) se mohla připojit a hrát s námi převážně loutkové kusy... všechno vesele pokračovalo, než se jistý pán (tatínek chlapce a dívky kteří s námi hráli) nerozhodl (bylo mi jedenáct) že s námi nacvičí čarodějova učně. S NÁMI není správné slovo, v čarodějově učni jsou jen tři dívky...do své hry vzal tedy všechny chlapce a tři dívky - svoudceru a její dvě nejlepší kamarádky (které v našem spolku ani nebyly).......

Zbylo nás pět... :D ne kecám, zbyly jsme tři holky. Křivda a to velká :(

Přijde vám to hloupý, možná  jako výlev rozmazleného fracka jenže si musíte uvědomit že jsem šest let chodila někam kde jsem měla kamarády, bylo to pro mě strašně důležitý a některý zážitky z divadla jsou pro mě dodnes skvělou vzpomínkou... takže tu hru cvičili asi rok a půl, a rok a půl jí pak hráli, zdálo se že se divadlo pro nás navždy uzavírá... až jednoho dne ... (zní to pateticky já vím :D)... nám jeden náš režisér oznámil že s námi nacvičí novou hru. Jen s pěti holkama :D - SATISFAKCE... Jmenuje se to "Dům Bernardy Ablové" a je to hrozný drama :)....

Obsah vám vylíčím  jindy, teď du fotit... 

P.S. a čtu Obraz Doriana Graye

Protože je to klasika :D