Konec konce najdete na konci konce.

Je zvláštní že včera když jsem článek již napsala, měla jsem kdoví proč chuť napsat článek další. Dnes se mi do toho ale vůbec nechtělo a tak ho píšu až teď, rozhodla sem se totiž že se budu snažit dělat věci pravidelně a dodělávat různé moje "projekty" (říkejme těm načatým blbostem jako třeba rozepsaná povídka, nebo rozšitá taška tak vzešeně - projekty) dodělávat do konce, jinak to nepude...totiž já trpím chronickým nedokončováním věcí, utíkám od jednoho k druhému a pak na to doplácím, většinou docela tvrdě...

Nevím jestli ste si všimly jak to všechno letí, všechno... řekla bych že škola před chvílí začala a už bude další čtvrtletí (což mi připomíná že bych měla zamakat) nedávno mi bylo deset, pamatuju si jako dnes jak jsem šla dělat přijímačky na gympl, všechno tam pro mě bylo tak nové, neokoukané... pak jsem stála před tou komunistickou budovou a hledala na  tom prokletém cáru papíru svoje číslo - 516 (ne nebylo tam 500 lidí... vlastně ani nevim proč to byly tak vysoký čísla) a našla sem ho... v ten moment, v ten jeden moment sem byla snad doopravdy šťastná. Desetiletá, šťastná budoucí studentka osmiletého gymnázia, kolem které stáli její budoucí spolužáci a ona si to ani neuvědomovala. Byl duben a v červenci, (přesněji 2. července 2008) sem stála na letišti ve Frankfurtu a se svou neohroženou kamarádkou J., klukama O. a V. a vedoucí K. sme nastupovali do letadla směr Kanada....jo ten měsíc potom byl super... víte tábor je dobrej ale nemáte ani zdání jak skvělej je tábor v zahraničí s lidma z cizích zemí, kdy prostě musíte mluvit anglicky i kdybyste nechtěly (a že mě se nechtělo)... ale svoje ovoce to přinese věřte mi, doteď sem v angličtině nejlepší ve třídě... ale to je vedlejší a vychloubání nemám ráda zfackujte mě někdo...
A teď tady sedím čtrnáctiletá a přesto pořád na stejném bodě.... jak ráda bych se vrátila do svého věku deseti let, jak ráda bych si zopakovala letní tábor v kanadě a taky adapťák našeho gymplu a udělala tolik věcí jinak... ale tím se nemá smysl zaobírat co?

Kam se podělo to "budeme přátelé na celý život" kam se poděl Mirek Dušín a ostatní? Dobře, teď vážně ... Mirkovi jsem se vždycky vysmívala a Červenáčka sem nenáviděla ale... jejich přístup a zodpovědnost k životu všude okolo sebe postrádám, jejich spolehlivost a věrnost v přátelství a především PŘEDEVŠÍM čest a obrovskou hrdost... potřebuju vědět že opravdoví, praví přátelé na celý život opravdu existují...

Potřebuju obejmout jinak uschnu.

A co na to Jan Tleskač?

Protože JE to sice sra*ka ale na deprese nejlepší....